Popice

Sonberk

Při putování jižní Moravou je těžké minout Sonberk, o jehož vinice, révu a půdu se zodpovědně stará vinohradník Roman Slouk. Vinařství Sonberk bylo založeno v roce 2003. Na jaře 2004 jsme vysadili přes 20 hektarů vinic, některé ze starších jsme si ponechali, a tak se dnes staráme celkem o 45 hektarů. Jsme hrdí na bohatou historii, například naše sprašová vinice byla vysázená už ve 13. století. A v Moravském zemském archivu jsme získali kopii listiny z roku 1522, ve která se žádá dodat víno ze „Sonnenbergu“, jak se vinice jmenovala původně, na slavnostní tabuli Ludvíka Jagellonského. Vína vyrábíme převážně suchá, nebo přírodně sladká. Polosladkých a polosuchých u nás najdete jen minimum. Nejvíc jsme pyšní na náš Riesling, který opravdu umí zrát a v nejlepší kondici je 3–5 let od sklizně. A na naši suchou Pálavu, která před pár lety okouzlila i britský Decanter. A také na to velmi limitované množství Merlotu, které děláme.

Jak na vaše vinařství dopadají měnící se klimatické podmínky?

Vztahy mezi organismy a prostředím se mění. Prostředí, které vnímáme jako počasí, půdu, čistotu ovzduší a kvalitu vod se v poslední době asi hodně změnilo, mnohému napomáhá informovanost doby. Ve své práci se snažíme o to, aby naše vinice životní prostředí příliš nezatěžovaly a aby réva na Sonberku žila na zdravé půdě. Nemáme na to sice certifikaci ekologického vinařství, ale naše praxe mnohé pozitivní věci zavádí do běžné péče o vinici.

Zároveň se vlivem oteplování začíná měnit ochrana révy proti chorobám. Tradiční houbové choroby umíme při troše pokory k přírodě celkem dobře zvládat, ale nastupují daleko závažnější problémy; například ESCA a stolbur, se kterými si neví moc ani vyspělá vinařská Evropa. Co se týče sucha, máme na Sonberku čidlo měřící vlhkost v 1,8 m v zemi, tedy jasně vidíme, jak je sucho vážné. Kvůli měnícímu se klimatu do budoucna zvažujeme rozšíření Merlotu, kterému by se mělo víc a víc dařit, ale nechceme být ukvapení. Ještě pár let počkáme na další vývoj.

Vinaři se obecně chovají k přírodě velmi pozitivně, mají dotační programy, které je k tomu motivují a oni na to slyší. A co se týče zlepšení udržitelnosti zdrojů? Vezměte si například banán, malou metlu lidstva. Jeho konzumací pomůžeme rozvojovým zemím. Ale když si představíme, kolik má fungicidních ošetření, jak se vlastně dostane do Evropy, kde dozrává, jak se přesune do prodejny... a pak stojí 17,90 Kč? A vedle něj ve stejné prodejně bio banán. Věřme, že nemá tvrdé fungicidní ošetření, ale co jeho transport? Může se nazývat bio? A pokud to lidi nepochopí, tak o zlepšení udržitelnosti zdrojů nemá cenu mluvit.